Jdi na obsah Jdi na menu
 


Admirál Grog v Rusku 1999 -cesta zpět z Finska přes Petrohrad

Pro všechny, koho zajímalí vzpomínky na průjezd Ruskem v roce 1999 vkládám svoji veselou vzpomínku.
 

"A když se nebudou dívat, tak si vystřelíme z kanónu." Komentuje Čenda náš plán prohlédnou si při zpáteční cestě přes Petrohrad Auroru.

Včera jsme na břehu jednoho jezera ve Finsku rozebrali a složili do autobusu naši motoplachetnici a vydali se na cestu domů. Nepojedeme však trajektem z Helsinek do Talinu jako při cestě sem, ale okolo Finského zálivu přes ruský Petrohrad. Chceme nasát ruskou atmosféru a ověřit si na vlastní kůži, zda je s Ruskem možno počítat jako s dalším cílem našich každoročních výprav.

Stojíme s autobusem na odpočívadle před posledním motorestem na finském území. Někdo spí, jiní šli na pivo do motorestu. Čekání na odjezd je dlouhé a nepříjemné. Cestou z Joensu k hranici si šofér nepochopitelně zajel a tak, namísto abychom hodili chrupku na nějakém pěkném klidném místě, stojíme teď na tom nejnevhodnějším místě v tu nejnevhodnější hodinu. Ne všichni radostně souhlasili se zpáteční cestou přes Rusko, panují obavy o bezpečnost živené různými historkami kamióňáků o banditech a jiných hrůzách Ruska. A k tomu tato nepříjemná zastávka.

Konečně se rozjíždíme směr hranice. Finové nás pouštějí ze země a my projíždíme územím nikoho. První dotek Velké země – ruská hranice, brána do jiného světa. Vystupujeme z autobusu a trochu s obavami vcházíme na celnici. Ruský celník nám pomáhá s vyplněním bumážky, která připomíná námi již zapomenuté celní prohlášení. Jiný celník prolézá autobus a zajímá se o hromadu trámků, desek a různých jiných věcí, připomínajících zbořenou kolnu, které jsou narovnány v zadní části autobusu. Kroutí hlavou, ale nechá si od Rýši za pomocí fotek vysvětlit, že ta hromada harampádí je vlastně loď, a že nás ještě převčírem vozila po jezerech ve Finsku.

Odjíždíme z celnice. Vše proběhlo nad naše očekávání hladce. Hranicí jsme projeli jako nůž máslem a všem se viditelně ulevilo. Rozhodně nepatřila k těm nejhorším, které jsme letos zažili.

V autobuse se lehce vtipkuje. Všichni pozorně sledujeme krajinu, která okolo nás ubíhá. Břízky, borovice, mezi tím louky s černými vyschlými močály. Kerélije je stejná na obou stranách hranice. Místy se krajinou převalují jako spadlá oblaka závoje kouře. Karélie hoří. Jak jsme se dozvěděli od novináře v Joensu, je sucho, jaké celá karelská oblast nepamatuje 80 let. Hladiny jezer jsou o metr nižší, kopce mechů a lišejníků, které loni byly nasáklé vodou, jsou letos jako troud. Křemenáče a hřiby jsme loni mohli sklízet kosou, letos nikde ani prašivka. Do lesa se stačí špatně podívat a už hoří.

Vjíždíme do města ponořeného v kouři. Vyborg, významný přístav na březích Finského zálivu, se probouzí do nového dne. Pevnost z kateřinské doby, domy s secesními fasádami, továrny okolo cesty, všechno pamatuje lepší doby. Lidé vycházejí z otřískaných paneláků do kouře, čekají v šedi svých obleků na autobus do práce, začínají svůj další šedivý den. Uvědomuji si, a nejen já, že u nás v Kašparystánu je přece jen útulněji.

Depresivní náladu, která padla na celý autobus, nevyléčilo ani neutěšené předměstí Petrohradu, do kterého jsme po další hodině cesty přijeli. Teprve při pohledu na hustý provoz v petrohradských ulicích, kde jsme při nejlepší snaze jen velmi těžko hledali zákony podle nichž se společně řídí všechna ta auta, tramvaje a trolejbusy, řítící se v několika pruzích přes křižovatky způsobil, že všichni, snad až na šoféra, pookřáli. V petrohradských autoškolách zřejmě vyučují zcela rozdílná pravidla silničního provozu než je tomu v ostatních zemích a ještě k tomu se zdá, že každá ze škol jiná. Z toho, co jsme vypozorovali, by se dalo usuzovat, že v Petrohradě běžně platí pravidlo "Přednost má zásadně větší , nebo rychlejší vozidlo."

Pokud policistu řídícího křižovatku neuposlechnou tři za sebou jedoucí vozidla, je tento okamžitě povinen křižovatku s mávnutím ruky opustit. Dál pak na křižovatce platí již uváděné pravidlo "většího a rychlejšího vozidla."

Zvláštní postavení mají v Petrohradě chodci. Ve zdejších dopravních předpisech s největší pravděpodobností zakotveno ustanovení motivující řidiče k důslednému pronásledování chodců. Takový přechod pro chodce typu "zebra" je pro zdejšího šoféra to samé, jako pro myslivce paseka s posedem. Vkročí - li na přechod - paseku neostražitý chodec, odnese si řidič – lovec krvavou trofej ve vzorcích svých pneumatik. Vybavil jsem si v této souvislosti vyprávění jednoho známého o své cestě do Šanghaje a o tom, jak vypadá provoz v centru města. "Představ si," vyprávěl, "Po dopravních tepnách se ve čtyřech pruzích v obou směrech valí husté proudy automobilů a v nich se nahodile pohybují také taxíky. Zájemce o jejich služby vstoupí do vozovky a bez újmy na zdraví si zastaví třeba i v čtvrtém pruhu vybrané vozidlo." Představil jsem si, jak by asi stříkala krev, pustit petrohradské šoféry – lovce do "rezervace pro pěší" – šanghajských ulic.

Další pravidlo odvozené z pozorování běžného provozu města je také zajímavé a zní: "Pokud je ve směru jízdy velkého silného vozidla malý počet jízdních pruhů, neumožňující dostatečně rychlou jízdu, může jeho řidič použít jako další jízdní pruh střední vyvýšený pás pro tramvaje a to i v případě, že v protisměru se tramvaj zrovna blíží. V případě hrozícího střetu má přednost větší a rychlejší vozidlo." Na karoseriích petrohradských dopravních prostředků však zřetelně vidět, že ne vždy je jednoznačné, které vozidlo je větší a rychlejší. I náš autobus to odnesl na kterési křižovatce na výjezdu z centra pomuchlaným plechem, ale myslím si, že to vzhledem k panujícím zvláštnostem dopravních pravidel, nedopadlo až zas tak špatně.

Cesta do centra Petrohradu je špatně značená a když jsme absolvovali dvě objížďky, bylo jasné že musíme chytit nějakého "jazyka" a vyptat se "kudá k Aurore". Tohoto úkolu se díky své dobré znalosti ruštiny úspěšně zhostil Čenda a my okolo půl desáté zaparkovali v parku na nábřeží Něvy nedaleko námořní akademie.

Je krásný den. Město nám ukazuje svoji přívětivou tvář a rozhodně mají pravdu ti, jenž tvrdí, že má svoji nenapodobitelnou atmosféru. Sluníčko se opírá do kamenné stěny navigace a zahřívá rybáře kteří zkoušejí své štěstí v Něvě. V pozadí svítí bílé zdi petrohradských paláců, pamatujících dramatické události, které utvářely Rusko a přímo ovlivnily celé 20. století a životy nás, těch kteří v tomto století žili.

Domlouváme si pětihodinový rozchod a celá posádka se ve skupinkách rozbíhá do města. Společně s Nohou, Čendou, Čiberama, Mírou, Tondou a Standou osnováme plán prohlídky města, ve kterém figuruje Aurora, Zimní palác, obrazárna a ve zbytku času muzea co stihneme. Ze všeho nejdřív spěcháme k Auroře. Jeden blok domů a máme ji před sebou. V plném lesku se tu před námi na hladině Něvy tyčí válečná loď, lehký křižník, spuštěný na vodu v roce již roku 1900. Po všech peripetiích své existence, válkách a převratech dvacátého století tu stojí připoutaný mocnými řetězy coby muzeum na nábřeží Něvy. Před Aurorou stojí spousta stánků s upomínkovými předměty. Prodavači se nám okamžitě snaží nabídnout své zboží, čepice "Buďonovky", papachy, brigadýrky, matrjošky a jiné suvenýry. Nemáme chuť nakupovat a tak se obchody nekonají. Jdeme přímo k můstku na loď, u kterého drží vartu hladkolící námořník v nažehlené uniformě. Právě s ním diskutuje skupina šikmookých turistů neurčité národnosti. "Nět, nět, segodňa zakryto" opakuje několikrát rezolutně turistům a ukazuje směrem k tabuli s otevírací dobou. Jdu se také k tabuli přesvědčit a skutečně zde stojí černé na bílém, že právě dnešek je zavírací den. Ještě se jdu pro jistotu po odchodu zklamaných šikmookých turistů zeptat nažehleného námořníka, ale dostane se mi stejné odpovědi. Zavřeno. S lítostí odcházíme od Aurory, našeho hlavního petrohradského cíle. Tolik jsme si chtěli vystřelit.

Plány se mění. Nejdřív směnit peníze, pak návštěva pamětihodností. Rozbíháme se do přilehlých ulic hledat směnárnu. Ukazuje se, že směnit peníze nebude vůbec tak jednoduché. O podobném zařízení buďto nikdo nikdy neslyšel, nebo ví že existuje, ale neví kde. Po třičtvrtěhodinovém pochodu městem nacházíme směnárnu a měníme peníze. 12 rublů za marku. Prohlížíme si obdržené bankovky. Nikdo nemá ani tuchu, kolik takový rubl platí. Domlouváme se, že cestou do Zimního paláce uděláme zastávku v nějakém podničku, kde se dá něco sníst a vypít, abychom vyzkoušeli, co takovej rubl umí.

Hned v příští ulici narážíme na z venku i zevnitř obstojně vyhlížející bufet. Vcházíme dovnitř a vytváříme frontu u okénka s obsluhou. Objednávka je jednotná. Stakan vodky, chleba s rybou a pivo. Postupně jsme obslouženi. Odnášíme si svůj nákup ke stolkům konzumujeme a zároveň přepočítáváme vrácené drobné, abychom zjistili moc-li pak to bylo drahé. ,,Sežerte pasy! Tady zůstaneme!“ Řve Noha, který se první dopočítal.

Ceny jsou skutečně akční, specielně, když jsme si za čtrnáct dní ve Finsku přivykli cenám připomínajícím drahotu, nás přivádějí k euforii.

Opakujeme objednávku, kromě piva, které je zcela nepoživatelné. Za takovou cenu se nám to hned tak neochodí. I ti, kteří vodku normálně moc nepijí si objednávají ještě jednu. Ve tvářích se nám rozlévá úsměv, v očích objevují jiskřičky.

Měníme radikálně plány. Návštěva Zimního paláce, Ermitáže a ostatních muzeí a galerií odpadá a namísto toho se rozhodujeme pro tématickou procházku po bufetech a restauracích na nábřeží Něvy.

Asi ve třetím bufetu se rozhodujeme dát si oběd. Jídlo není špatné, vodka putuje na stůl po lahvích, nálada vstupuje do stádia bujaré veselosti. Dochází též k zběžnému hodnocení letošní výpravy."Bylo to pěkný, ale přece jen to nemělo tu šťávu, jako když jsme na finských jezerech byli prvně. Příroda nádherná, počasí nám přálo, jen mělo bejt víc večírků a taky nějaká ta hospoda a je tam přece jen na nás dost draho a Finové jsou přece jen tak trochu studení čumáci i když zase když jsme potřebovali pomoct, nebo poradit, vždy byli stoprocentní, všechna čest". Tak zní přibližně hodnocení od našeho stolu.

"Příští rok, když se nám tady nic zlího nestane, pojedeme do Ruska na Volhu", nahazuji udičku. Ještě včera by se mi dostalo od většiny mích spolustolovníků velmi chladné reakce, ale dnes u plného stolu jídla a pití zní odpověď většinou "Proč ne," nebo "To by nemuselo být tak špatný."

Najezení a ve velmi veselé náladě jsme opustili restauraci. Na ulici se naše skupina rozdělila. Já, Míra a Bob jsme se vraceli ke stánkům před Aurorou nakoupit nějakou tu drobnost pro ty, co na nás čekají doma, Čenda, Noha a ostatní z našeho houfu se striktně drží dohodnutého programu a pokračují v něm návštěvou další restaurace.

My obejdeme nároží a jsme opět u čepičářských stánků před Aurorou a díky dobrému rozmaru, který jsme si přinesli z obchůzky bufetů, se obchody hýbou velmi dobře, za chvíli každý z nás má slušivou námořnickou čepici. Při uzavírání obchodu si všímám několika turistů vycházejících z Aurory. Že by přece jen existovala nějaká možnost dostat se na palubu i když je zavírací den? Jdu okamžitě k námořníkovi hlídajícímu vchod a beru ho přímo na komoru. "Kolik chceš za to, abychom si mohli prohlédnout loď?" Posunkem mi naznačuje, abych byl co nejdiskrétnější a tiše mi sděluje sumu. Okamžitě posílám pro druhy v restauraci. Pokračuji ve vyjednávání, mezi tím dorážejí z restaurace Čenda a &. Obchod je dohodnut, zaplatíme sjednanou sumu a vcházíme po můstku na palubu.

Procházíme po palubě sto let staré lodi která, ať už se to někomu líbí, nebo nelíbí, je součástí historie stejně jako středověké hrady u nás. Komíny, nástavby, kapitánský můstek, vše je nově nalakované a pečlivě udržované. Projevuje se, že máme všichni tak trochu v hlavě a tak máme o vše okolo nás naivní zájem, který se náš průvodce, námořní kadet v nažehlené uniformě, snaží s pochopením uspokojit. Dostáváme se na přední palubu ke kanónu, ze kterého se podle učebnic střílelo na Zimní palác. Zatímco dělají kamarádi s naším průvodcem na přídi obligátní foto, lomcuji se závěrem historického kanónu – je zarezlý, střílet se nebude. Moc mě to mrzí. Taková příležitost se asi už nenaskytne! Na druhé straně je asi dobře, že se střelba nekonala. Co kdyby to opět způsobilo nějaké velké hnutí dějin?

Náš průvodce už má dost naší rozverné nálady, a tlačí nás k odchodu. Opouštíme Auroru. Rychle se blíží hodina na kterou byl stanoven odjezd z Petrohradu a tak spěcháme k autobusu. Cestou procházíme kolem obchodu s alkoholem. Dávám do hromady všechny zbylé rublíky své i kamarádů, vnikám do obchodu a nakupuji za ně plnou tašku vodky, aby nám po cestě nebylo náhodou smutno.

U autobusu to vypadá podle pokrývek hlavy že i ostatní navštívili stánky místních čepičářů a osádka autobusu připomíná spíš nějakou ruskou povstaleckou jednotku s vysokou ustrojovací nekázní. Poslední památeční fotečka s čepicemi před autobusem, nasedat a opouštíme Petrohrad.

Autobus se rozjíždí a proniká pomalu hustými šňůrami aut odpolední špičky ven z města. Přejíždíme most přes Něvu odkud je krásný výhled na bíle svítící petrohradské paláce a mi se tímto pohledem loučíme s tímto zajímavým městem.

Zatímco v autobuse panuje bujará nálada, lahve vodky permanentně kolují a v zadní lůžkové části autobusu hrají kytary, na výpadovkách z města to funguje podle místních zvláštností pravidel silničního provozu a na jedné křižovatce, jak už jsem uvedl, to odnesl šrámem jeden z bočních plechů. Celá záležitost proběhla za všeobecného nezájmu. No co, jenom plech a tak se jelo dál.

Ještě několikrát přeze mne prokoluje láhev vodky a já se propadám do temné tůně spánku. Probouzím se až za Petrohradem na jakémsi odpočívadle s bufetem. Autobus zastavuje, aby si osádka mohla odskočit. Dozvídám se, že jsme zatím co jsem spal stavěli už jednou a že během zastávky došlo k téměř dramatické události, při které Standa Karlovec k indiánskému jménu přišel. Když konal velkou potřebu v kukuřici, přišel se na něj podívat velký ruský jelen s velkými parohy, což Standa, jsa vyrušen v intimní chvíli, nelibě nesl a dal se se staženými kalhotami na zrychlený ústup. Sifon, který byl svědkem celé události, přiřkl pohotově Standovi fungl nové indiánské jméno "Ten co sere s jeleny". Pojmenovávání kamarádů indiánskými přezdívkami ala "Ten co tančí s vlky" nebo "Prasklá guma" má v trempských a vodáckých společenstvích dlouhou tradici. Jestli že přijde na vodáckém zájezdu na Slovensko řeč na medvědy a někdo prohlásí že je jich tam jen trošičku, je samozřejmé že se mu začne říkat "Trošička medvědů". Jestli že ve Finsku účastnice zájezdu zabloudí na ostrově při sběru hub a potká šest losích krav, které ji vyděsí tak, že začne volat o pomoc, je ihned na světě jméno "Ta jenž tančí s losicemi". Pak je jen štěstí nebo smůl a pro dotyčného, jestli se indiánské jméno ujme, či nikoli. V této souvislosti jen doufám, když vidím jaké indiánské jméno může taky člověka potkat, že mne potká lepší osud a z nějakého důvodu se mi bude říkat třeba Bystrý sokol, nebo Silný býk.

Znovu zastavujeme na odpočívadle s bufetem.U většiny z těch, kteří měli účast na palubním mejdanu, už alkoholické veselí překročilo svůj zenit a není na ně příliš veselý pohled. Vypadáme včetně mě velmi přepadle, v našich tvářích se spíš než prožité veselí zrcadlí tragický výraz. Zvláště vydařený pohled je na Boba. Spí v sedě na lavičce bez bot, jen v ponožkách přímo pod obrovskou reklamou na kokakolu, která v azbuce přeje všem "šťastnyj a věselij nóvyj god 2000". Vysloveně námět pro novoročenku do nového tisíciletí. Je však pár vyjímek se sloní výdrží a ti se v čele s Čendou vydávají dobýt bufet, aby sehnali další alkoholické lahve. Jsou úspěšní a tak když odjíždíme z odpočívadla mejdan v zadní lůžkové části autobusu se znovu s neztenčenou silou rozhořívá.

Znovu usínám. Probírám se,když se autobus znovu zastavuje. Zjišťuji, že tentokrát jsou příčinou zastávky "milcioněri", kteří mámí z řidiče pokutu za údajnou rychlou jízdu. Zatímco se Ríša snaží domluvit se s muži s velkými kulatými brigadýrkami, ostatní vylezli z autobusu a za veselého hlaholu močí do příkopu. Ríša se vrací s protáhlou tváří a sděluje nám, že se milicioněri zdají být neoblomní a že trvají na pokutě 900 rublů. Rozhodujeme se pro ještě jedno kolo vyjednávání, k milicioněrům odchází potácivým krokem Čenda který vypil sice hodně vodky, ale zato mluví z nás nejlépe rusky a se svým kulatým obličejem a oblečením by se za Rusa klidně mohl s úspěchem vydávat. Vyjednávání netrvá dlouho a končí úspěchem. Milicioněri dostávají po plechovce piva a mi odjíždíme. Ptáme se Čendy, jak to dokázal, což není schopen zcela vysvětlit. Pravděpodobně zapůsobil silný vodkový odér který okolo sebe šířil, připomínající milicianěrum jejich oblíbené pití a Čendova ruština Kterou milicianěr ohodnotil slovy "Máš přízvuk jak čečenský mužik."

Jedeme dál směrem domů a já si ještě jednou zdříml. Když se probudím, je již šero. Kužel světel se zařezává do houstnoucí tmy. Autobus monotónně vrčí a posouvá se vpřed směrem k hranicím. Provoz je čím dál tím slabší, auta potkáváme jen občas. Mejdan v lůžkovém oddělení už skončil a většina posádky je pohroužena v spánek. Cesta je rovná, vůbec žádná zatáčka, je na zváženou zda je tu vůbec užitečný volant. Podle toho by se mohlo zdát, že orientace zde musí být úplně jednoduchá a že stačí když někdo poradí "pojedete 200 km rovně, pak se dejte na křižovatce doleva". Skutečnost je ale trochu jiná. Ukazatele směru jsou malé a rezavé, navíc jsou psané v azbuce. A tak se stalo, že kousek za Pskovem jsme měli v jednom městečku odbočit doprava a mi tak z výše uvedených důvodů neudělali. Omyl jsme začali tušit asi po další hodině, když náhle skončila asfaltová silnice a nám se přece jen zdálo divné, že by k hraničnímu přechodu vedla obyčejná prašná cesta. Abychom získali jistotu kam vůbec jedeme, předjeli jsme a zastavili malé nákladní auto. S notně vyděšeným šoférem "grůzavíku" vyjednává Čenda. Jako by vypadl z oka Čapájevovi a nebylo vůbec divu, že si šofér v první chvíli myslel, že ho přepadli banditi a že je to jeho poslední hodinka. Nicméně když mu Čenda vysvětlil co po něm chceme a když byl opět schopen mluvit, potvrdil nám, že skutečně jedeme špatně, a že jsme si zajeli minimálně 150 km. A ne toho dosti, Ríša nám od volantu oznámil "Pánové na to aby jsme se vraceli zpátky už máme málo nafty". Nakonec se nabídl šofér gruzaviku, který dostal drobný padarók a byl velmi ochotný, že má stejnou cestu, můžeme jet za ním, že nás odvede na značenou asfaltovou cestu, kam je to asi 40 km a odtamtud bychom již měli dobře trefit k hranici.

A tak jedeme po prašné silnici za gruzavíkem. Tma je absolutní, jen sem a tam tmu slabě prozáří rozsvícené okno dřevěných baráčků typ Divoký západ, které řídce vroubí cestu. Tenhle cíp Ruska mezi Běloruskem a Lotyšskem je zřejmě to místo odkud chodí dávat pověstné lišky dobrou noc. Všichni co jsme po petrohradském výplachu vzhůru bedlivě sledujeme cestu a ukazatel nafty chýlící se povážlivě k nule. Situace začíná připomínat dobrodružství ve chvíli kdy autobus málem přejede nějakého traktoristu – opilce. Vydatně v nějaké nálevně popil vodky, dojel traktorem z místa konzumace ke své chaloupce, kde traktor zaparkoval do příkopu, vystoupil, ale nohy už ho nedonesly do jeho ložnice. Alkohol ho pohodil půlkou těla z příkopu do silnice, tak usnul a tím dostal se do velkého rizika, že pojede mnohem méně pozorný a střízlivý řidič než je náš Ríša.

Otíráme Ríšovi pot, naštěstí už to netrvá dlouho a jsme na asfaltce s ukazateli k hraničnímu přechodu kam doopravdy po pár kilometrech dorazíme.

V Petrohradě jsme se dozvěděli o teroristických útocích, které právě v těchto dnech proběhli v Moskvě. Někdo vzal náklaďák trhaviny, nacpal ho do sklepa činžáku a činžák vyhodil do povětří i ze všemi lidmi kteří v něm právě byli. Samozřejmě celá věc vyvolala v Rusku obrovské pozdvižení, velké vyšetřování a mimořádná bezpečnostní opatření. My měli v Petrohradu veselejší starosti a ani cestou k hranici jsme si nespojili, že mimořádná bezpečnostní opatření znamenají též zostřené kontroly na hraničních přechodech. A právě taková "zostřená kontrola" nás čekala po příjezdu k rusko – lotyšské hranici.

Přijeli jsme k nové moderně vypadající celnici (nová hranice = nová celnice) . Po chvíli čekání přichází uniformovaná Ruska a sděluje nám úředním tónem, že si všichni, kromě řidiče, máme vzít osobní zavazadla a jít do odbavovací haly. Každý si bere to, co považuje za osobní zavazadla, většinou nic a odcházíme do celnice. Nejprve jsou zkoumány naše pasy a naše zmuchlané zarostlé obličeje jsou pečlivě porovnávány s podobenkami v nich. Daleko větší divadlo nastává když procházíme detektorem kovů. Já, protože jsem usoudil že nemám žádná osobní zavazadla, ani nemám po kapsách žádné kovové předměty, procházím jako nůž máslem. Kepiho donutí postupně detektor sundat hodinky, vyndat z kapsy nůž a nakonec i odložit řemen od kalhot s kovovou přezkou.

Složitější je to u těch, kteří usoudili, že osobní zavazadla mají. Například takový Panák. Jako osobní zavazadlo i vybral plechovou krabici připomínající zásobník na granáty. Detektor spustil hrozný poplach. Celnice s nařizují Panákovi předložit podezřelou bednu ke kontrole. Panák sledovaný bedlivým pohledem celnice odklápí víko krabice. Kdyby v panákově plechové krabici byly granáty nebo pekelný stroj, nevzbudilo by to u takové zděšení, jako její skutečný obsah. Směs různých šroubů, čepice, mapa a to vše zalité vylitým kelímkem kafe, to rozhodně celnice neočekávala bezděky o krok ustoupila. Od té chvíle má Panák klid a nikdo už ho dál neobtěžuje.

Zatím co my procházíme detektorem kovů, odjíždí Ríša s autobusem na rampu, kde se celníci chtějí důkladně podívat, co vezeme. Vnikají dovnitř, pozastavují se nad hromadou složených trámků a desek, nechávají si vysvětlit co to je. Opět zafunguje fotodokumentace a také díky odéru uvnitř autobusu, celníci prohlídku nepřehánějí a jdou rychle ven. Cestujeme už třetí den, moc příležitostí k umytí taky nebylo, po cestě jsme popili a mixáž těmito důvody zapříčiněných pachů rozhodně nepřipomíná šanel. Dál už posílají prozkoumávat útroby autobusu jen služebního vlčáka, odborníka na vyhledávání výbušnin. Vlčákovi oproti celníkům náš autobus vysloveně voní. S láskou pročichává všechny stinná místa, sem tam něco oblízne,ale jeho největší pozornost vzbudí zavazadlový prostor, kde je uložen neumytý hrnec od guláše. Ani ostré povely ho od hrnce neodtrhnou.celníci ho musí vzít za zadní nohy o odvléci a odtáhnout ho. Tím zostřená prohlídka končí, jsme uznáni za neteroristy a můžeme odjet.

O poslední zajímavý moment na ruském území se postaral Noha. Když jsme na celnici šli ke kontrole, měl zrovna v hlavě o jednu litrovou láhev vodky navíc a v nastalém zmatku opustil autobus jen s jednou botou. Po absolvování detektoru kovů všichni čekáme ve vestibulu celnice až se Ríša vrátí s autobusem z prohlídky. Jirka si udělal pohodlí na podlaze a teprve teď si jedna z celniček všimla nesymetričnosti Nohovi obuvi. Nedalo jí to, a zeptala se: ,,Patěrjal?“ (ztratil?)

,,Ne, našol.“ zní odpověď kterou za překvapeného Nohu pohotově vystřelí Čenda. Tou odpovědí celničky odzbrojil. Přes svoji zdůrazňovanou důležitost se usmály, někam volají a my můžeme za chvíli zase sednout do autobusu. Závora se zvedá, motor startuje a vjíždíme do území nikoho směrem k lotyšské hranici.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA