Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pojednání o "Grogu"

Naše loď nese jméno "Admirál Grog". Pokusím se ctěnému obecenstvu přiblížit historii slavného nápoje, který je nám tak milý a blízký, že jsme po jeho vynálezci a otci pojmenovali své plavidlo.
 

Grog

Pojednání začneme nápojem. Slovník spisovného jazyka českého říká, že grog je: "alkoholický nápoj připravený z horké vody, cukru a rumu", Encyklopedie Universum k tomu dodává: "případně ochucený citrónem, skořicí a hřebíčkem". Než přejdeme k vynálezci tohoto nápoje chtěl bych se ještě zmínit o jeho nezbytné složce a to rumu.

Rum

Dlouho jsem si myslel, že rum je český vynález. Není to pravda. Český rum se vyrábí z lihu z řepné melasy a rumové tresti. Původní a správný rum je však vyroben z cukrové třtiny. Cukr se z cukrové třtiny získává lisováním třtiny a odchytáváním šťávy do velkých nádob. Šťáva se vaří a po ochlazení krystalizuje jako cukr. Co zbyde, je černá, hustá a lepkavá šťáva zvaná melasa. Melasa se zpočátku jednoduše vyhazovala a až okolo roku 1650 si někdo na ostrově Svatý Martin všiml, že melasa, ponechána na slunci, kterého je tady dostatek, začala kvasit. A to byl začátek přeměny černého odpadu do tekutého zlata, jménem RHUM a později rum. Tuzemský rum vznikl v Rakousku a v Německu jako náhražka zámořského rumu za napoleonských válek v Evropě, kdy byly narušeny cesty od přístavů do vnitrozemí. Lid chtěl chlastat a neměl co. Vynalezl se tzv. Innländer Rum (tuzemský rum), dodnes k maní v Rakousku a v Česku (byť pod změněnými názvy, které si vynutila EU), v Německu vymizel. Byl k dostání za časů NDR pod pojmem Ersatz-Rum nebo jeho míchanice s pravým zámořským Verschnitt-Rum.

Admirál Grog

Na britských ostrovech dali rumu velmi dobrodružné jméno Kill-Devil. Jestli to ďábla zabilo, není známo, ale známo je, že původní síla nového nápoje zabila řadu nových ochutnávačů. Zachoval se dokument britského námořnictva, který nařizoval vydávat půl pinty rumu (160 proof) všem mužům posádky (za muže se tehdy počítali i desetiletí hoši) každý den. Jestli to vypili najednou, opatrně usrkávali anebo si tím mazali bolavé nohy, bylo na příjemcích. Obvykle to vypili najednou a začali se prát a všeobecně dělat nepřístojnosti a problémy.

Nyní vstupuje na scénu "Admirál Grog". Kdo je tento muž? Jmenoval se Edward Vernon a do oficiálních dějin se zapsal tím, že v listopadu roku 1739 dobyl ze španělských rukou přístav Portobelo na dnešním panamském pobřeží. Při té bitvě ztratil pouhých sedm mužů. Druhým Vernonovým činem, mnohem trvalejším a v jistém smyslu významnějším než dávno zapomenuté vojenské vítězství, byl jeho vynález nového nápoje, tedy grogu. Jak k němu došlo, za chvíli řeknu, teď musím povědět, že admirál Vernon byl pověstný tím, že si své uniformy nechal šít z grogrénu, což asi nebylo obvyklé, protože mu to u námořníku vyneslo přezdívku Old Grogran, zkráceně Old Grog, tedy Starej Grogrén, zkráceně Starej Grog. Problémy spojené s vydáváním rumu začaly být tak závažné, že v roce 1740 vydal Commander in Chief of the West Indies fleet, admirál Vernon příkaz, že vydávaný rum musí být smíchán s vodou v poměru quart vody a půl pinty rumu. Ředit rum vodou byl v očích námořníků veliký hřích a začali novému nápoji posměšně říkat grog - podle pláště, který admirál Vernon nosil a kterému se říkalo grogram. Pojmenování látky grogrénu je původem francouzské, je to vlastně složenina ze slov gros, hrubý, a grain, zrno. Grogrén je tedy hrubozrnná látka.

Grog se na britských lodích vydával k jídlu v poledne a večer. Každá Loď Royal Navy při svén zařazení do služby dostala od jejího veličenstva sud zdobený mosazným kováním vněmž byl grog každý den namíchán a posléze posádce přidělován. Tato tradice byla v britském námořnictvu zrušena se značnou nevolí námořníků až v osmdesátých letech dvacátého století.

Na naši lodi "Admirál Grog" se všem členům posádky grog podává v kteroukoliv denní i noční dobu a v jakémkoli množství!

 

  Taky verze.............................

Ucho kapitána Jenkinse a admirál Grog.

Už to tak nějak upadlo v zapomnění, ale v dávných dobách, kdy chlapi byli chlapi a námořníci ze všech chlapů nejchlapovatější, se na oceánech strašně chlastalo. Ale fakt strašně. Tvrdá játra byla pro námořníka stejnou nemocí z povolání jako kurděje nebo vystřelené oko a není náhodou, že první blázince v Evropě vznikly právě pro námořníky, kteří z nadměrného chlastu regulérně zešíleli a museli se někam zavřít, aby neohrožovali okolí.

Chlastalo se prakticky všechno co teklo a po čem se člověk motá. Obecně se dá říci, že námořníci italští, španělští, řečtí či francouzští měli blíže k vínu, zatímco Holanďané a Britové, v jejichž zemi se révě moc nedaří, se museli spokojit s pivem. Popravdě řečeno, velká výhra nebyla ani jedna alternativa a v dnešní době bychom tehdejší moky stěží používali i jako chemická čistidla. Víno po několika týdnech v tropických krajích octovatělo a s pivem to bylo ještě horší. Starší z nás si jistě vzpomenou, kterak v dobách, kdy pivo ještě nebylo pasterizované, obraceli v samoobsluhách láhve dnem vzhůru a pečlivě zrakem zkoumali, zda božský mok není zkalený. A přesně tak to vypadalo i na lodích – ovšem s tím jemným rozdílem, že námořníci nemohli zkalené pivo vrátit zpátky do přepravky a museli ho pít. Dá se tedy říci, že do sebe lili takové tekutiny, které bychom dnes nedali ani prasatům. Řešením mohly být trvanlivé – a také drahé - ovocné pálenky a občas takovým řešením skutečně i byly, jenže pro masové rozšíření by se cenově musely pohybovat úplně někde jinde. A protože námořníci byli na své patoky zvyklí, žádného kapitána či majitele lodi ani nenapadlo, aby utrácel za pálenku, když vlastně nemusel.

K revoluci v dějinách alkoholismu došlo v roce 1655. Přesně v onom slavném roce, kdy zemřel Cyrano z Bergeracu, se na Jamajce vylodila vojska Olivera Cromwella, dobyla ji, jako první britskou državu v Karibiku ji s pomocí místních pirátů ubránila následnému španělskému protiútoku a hlavně: věčně žízniví Angličané na Jamajce objevili značné množství cukrové třtiny, ze které se dal snadno a levně pálit rum. A tak se na Jamajce pálilo a destilovalo takřka závodně a rum coby palubní chlast takřka okamžitě poslal pivo do propadliště dějin. Jenže pod slovem rum si nesmíme představovat nic z toho, co se pod touto značkou prodává dnes. Z dnešního úhlu pohledu se jednalo spíš o chemické rozpouštědlo či technický líh, protože tehdejší rum měl voltáž obvykle kolem osmdesáti procent. Jenže to bylo právě ono! Běžnému námořníkovi stačilo vypít hrnek rumu, hned se začal potácet a tudíž byl spokojený. A toho místa co se v podpalubí ušetřilo...

Brzy samozřejmě vyvstal menší problém. Musela se stanovit hranice kam až se dalo s denní dávkou rumu zajít, tak aby námořníci byli ožralí, ale aby ještě stále dokázali ovládat loď. Logistickou otázku vyřešilo Královské válečné námořnictvo, které v oněch dávných dobách mělo kvalifikovaných notoriků vskutku dostatek. Dospělí námořníci fasovali půl litru špiritusu denně, dávky byly rozdělené nadvakrát a plavčíci či neplnoletí námořníci dostávali přesnou polovinu. Stejnou praxi zavedli také kapitáni obchodního loďstva, patrně proto, aby jim mužstvo neuteklo za chlastem k vojákům. Systém fungoval desítky let bezchybně a vymykali se z něj pouze piráti - například legendární Černovous si údajně liboval v rumu kořeněném střelným prachem. Vzhledem k tomu, že střelný prach se tehdá skládal ze síry, uhlí a slepičích bobků, nezbývá než Černovousovým vnitřnostem složit hlubokou poklonu.

K další změně v dějinách chlastu došlo až takřka za sto let a začalo to celkem nenápadně. V roce 1731 poblíž Floridy potkala britská obchodní briga Rebecca kapitána Roberta Jenkinse loď španělské pobřežní stráže La Isabela. Její velitel kapitán Julio León Fandiño nařídil Rebeccu prohledat pro podezření z pašeráctví. Zda se nějaký kontraband podařilo nalézt, o tom není nic známo. Zato je tuze dobře známo, že Španělé kapitána Jenkinse zmlátili, hodili mu smyčku na krk, vytáhli ho na ráhno a smáli se, jak škube nohama a vyplazuje jazyk. Pak ho zase spustili, znovu mu dali do držky, uřízli mu ucho a kapitán Fandiño mu přátelsky vysvětlil, aby pozdravoval svého krále a vyřídil mu, že když ho La Isabel potká, nechá mu uříznout ucho taky. Jenkins se ještě onoho roku vrátil do Anglie, samozřejmě vřéskal a stěžoval si úřadům, ale všichni ho měli těžce na háku. Uříznuté ucho? Pche, kdyby všechny hospodské rvačky námořníků končily jen uříznutým uchem, bylo by na světě hej.

Jenže za pár let si na Jenkinse a jeho ucho přece jen někdo vzpomněl. Státní kasa byla jako obvykle prázdná a kohosi ve vládě či parlamentu napadlo, že by se jako vždycky dala naplnit nějakou tou úspěšnou válkou proti Španělsku; respektive vypleněním jeho bohatých latinskoamerických kolonií. Chyběla však záminka, takže Jenkins dostal další šanci. V roce 1738 vystoupil v parlamentu s plamenným projevem, který zakončil demonstrací zavařovací sklenice s jakýmsi podivným předmětem. Oním předmětem bylo samozřejmě Jenkinsovo vlastní ucho, které si z (mě) nepochopitelných důvodů celých sedm let skladoval doma. Ctihodný parlament byl spravedlivě rozhořčen a válka se Španělskem se stala skutkem.

 

Kapitán Jenkins si sundavá paruku a zvědavému premirovi Walpoleovi ukazuje ucho, které nemá.

Velitelem flotily, která měla vyplout do Karibského moře za kořistí byl jmenován admirál Edward Vernon. Byl to zkušený muž oceánu s takřka čtyřicetiletou praxí a svou válečnickou práci zvládal levou zadní. I mezi námořníky byl poměrně oblíbený, a protože věčně chodil v obleku z nepromokavé látky zvané grogram, říkali mu Old Grog. Z hlediska dějin chlastu není příliš podstatné, že Vernonova flotila vyplenila Porto Bello nebo že dostala nařezáno u Cartageny, kde navíc – vesměs na žlutou zimnici – zemřelo na šest tisíc mužů, což mimochodem znamenalo pád vlády premiéra Walpolea. Stejně tak není podstatné, že na na výpravě sloužil jakýsi Lawrence Washington – starší bratr George Washingtona – nebo že na počest Vernonova vítězství u Porto Bello skladatel Thomas Arne zhudebnil báseň Jamese Thomsona Rule Britannia!. Důležité je, že výprava kvůli špatnému počasí hned na začátku na několik týdnů uvázla ještě v Anglii a námořníci během zahálení vypili tolik rumu, že Vernon musel snížit dávky. Původně nařídil, aby se osmdesátiprocentní rum ředil na „pouhých“ 35 – 40% s tím, že na Jamajce se zásoby doplní. Jenže během plavby k Novému světu se relativně střízliví námořníci Vernonovi tuze zalíbili, takže nařízení nechal v platnosti, i když zásoby rumu byly doplněné. Nu, mnoho kamarádů si mezi posádkami opravdu nezískal a námořníci odporné břečce na admirálovu počest začali říkat grog.

A tak to i zůstalo. Námořníci dvakrát denně fasovali naředěný grog a Británie od té doby vyhrávala jednu mořskou válku za druhou. Je docela možné, že jedním z důvodů úspěchů byl fakt, že zatímco Britové byli v bitvách jakž takž střízliví, tak nepřítel byl naopak zlitej na sračky. Časem se do grogu začala přimíchávat šťáva z limetek nebo citrónů jako obrana proti kurdějím. Bohužel mi není známo, kdy se při výrobě grogu přešlo z osmdesátiprocentního rumu na dnešní čtyřicetiprocentní standart. Je možné, že se tak stalo po vědeckých výzkumech ruského chemika Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva, který v roce 1894 přišel na to, že čtyřicetiprocentní voltáž je pro organismus nejlepší, což výrobci alkoholu i opilci dodnes vesměs akceptují. Pro úplnost dodám, že fasování grogu bylo v Královském námořnictvu zrušeno až 1. srpna 1970.
 

Edward Vernon (1684 – 1757)
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA